Když mi v pátek kolem poledne zapípala na mobilu zpráva, nemohla jsem jí uvěřit. Přečetla jsem si ji několikrát, a stejně jsem nechápala její obsah. Zemřel pan Hazi. Tři slova a něco ve vašem světě se změní navždy.
Je to skoro neuvěřitelné, ale naše životní cesty byly protnuté více než tři čtvrtiny mého života. Vzpomínám si, jak 4. září 1978 do naší 1.C nakráčel pohledný mladý muž, sympaťák na první pohled. Jedinou jeho „vadou“ bylo, že učil matematiku, a ne předmět, který by byl mému srdci bližší. I tak ale musím uznat, že mě dokázal všemi úskalími a nástrahami onoho královského předmětu provést se ctí. Uměl vysvětlit látku, pracoval systematicky, byl přísný, ale spravedlivý. Taky nám ho ostatní třídy záviděly! Nadšení, s jakým předával znalosti svým studentům, bylo nepopsatelné. Nikdo by mu nedokázal říct do očí, že matematiku nikdy nebude potřebovat. Vždy nám zdůrazňoval, že nikdy nevíme, kde v životě skončíme. Dnes jeho jednání rozumím, protože už jsem taky pochopila, že jen učitel ví, co je pro jeho žáky to nejlepší. 🙂 Sám hořel, a proto dokázal zapalovat.
Při vzpomínce na něj se mi vybavuje řada střípků, které dohromady tvoří nádhernou barevnou mozaiku – např. jak jsme po večerech malovali 20(!) zavřených sešitů (to když jsme podváděli při opakování definicí) nebo jsme řešili zapeklitý problém, jak přijít na konzultační hodiny s rozpracovaným domácím úkolem (jak ho měl člověk rozpracovat, když ani nevěděl, kde má daná úloha hlavu a kde patu?). Bylo toho mnohem víc, co se mi vrylo do paměti. Třeba že tabule musí být perfektně smazaná, křída dokonale ořezaná, pomůcky připravené na lavici. Dárky na konci roku přijímal jen takové, které nás, chudé studenty, finančně nezatížily. A tak jsme doma pekli perníky ve tvaru matematických pomůcek, sháněli jsme hudební nahrávky interpretů, které měl rád, a nahrávali je na kazety…
Pak jsme odmaturovali (já dokonce z matematiky za jedna – ještě jednou moc děkuji 🙂 ) a rozprchli se do všech světových stran. U mě tomu osud chtěl, že jsem se stala jeho kolegyní. Nikdy nezapomenu, jak nesmlouvavě požadoval, abych mu tykala. Vím, sliboval nám to po celé čtyři roky studia a někteří snad zvládli maturitu jen kvůli tomu, aby mu mohli říkat „Ahoj“, ale pro mě to bylo něco nepředstavitelného. Tohoto PANA PROFESORA mám oslovovat „Pepíku“? Nikdy! Nakonec se jednou postavil mezi dveře našeho kabinetu a řekl, že neodejde, dokud tu hráz vykání neprolomím. Chtěla jsem jít domů, tak mi nezbývalo nic jiného než slíbit, že se pokusím. Sice jsem ho pak asi půl roku vůbec neoslovovala, ale nakonec jsem si zvykla.
Posledních mnoho let jsme stáli na stejné straně barikády. Ač jsme byli každý z jiného ranku, myslím si, že existuje hodně málo kolegů, s nimiž jsem si rozuměla tak jako s ním. Kantorsky si mě vychoval, tak se asi není čemu divit. A já bych mu za to chtěla moc poděkovat. Je obdivuhodné, že nikdy neopustil ideály, na nichž vybudoval svou pedagogickou kariéru, že byl pořád stejný „blázen“, který učil do roztrhání těla, že vždy dával přednost výkonu před momentální popularitou u studentů, že byl nezlomný ve svých pedagogických zásadách. A hlavně – vždycky zůstal moc fajn člověkem.
Pan Hazi zemřel. Tři slova, která člověku změní život. Pro mě ale zůstane nejlepším třídním, nejlepším matikářem i nejlepším nadřízeným, jakého jsem kdy měla. Panem profesorem, který mě hodně ovlivnil a hodně mi dal. Na to se nezapomíná.
Olga Vykysalá